Železná maska: Rut / 4.

10. ledna 2014 v 16:01 | Chilaili |  Píšu
Anotace: Poslední díl před dlouhou stopkou. Užijte si jej. Slíbila jsem akci, dočkali jste se.
Prohlášení: Jedná se o autorské dílo a tak si nárokuji s ním spojená autorská práva.



Když jsem za ním šel asi týden po Kasparovu odvodu, cítil jsem se jako zmoklá slepice. Nahromadilo se toho ve mě prostě moc. Měl jsem pocit mizérie a nicotnosti, jaký jsem ještě nezažil. Říkal jsem si, k čemu to vlastně je, že všichni stejně umřeme. Ztratil jsem naději. Nejspíš jsem to nesl stejně těžce, jako matka, jen jsem si to nechtěl připustit. Kaspar byl pro mě víc než bratr. Byl to můj nejlepší přítel a vzor. Toužil jsem být vždy jako on, vyrovnat se mu. A teď, když byl pryč, vše na mě dolehlo. Cítil jsem, jak ode mě ostatní očekávají, že ho zastoupím, že budu jako on. A já to od sebe čekal taky chvíli taky. Jenže jsem to nezvládl. To očekávání ostatních na mě doléhalo ze všech stran, ale nemohl jsem jim vyhovět. Nejsem Kaspar! Nemohl jsem ho zastoupit.... Přeci se jednou vrátí! Opakoval jsem si to stále. A čím víc jsem si to říkal, tím více jsem tomu přestával věřit a tím více jsem si uvědomoval pohledy lidí a slyšel jejich šeptání.
Když jsem přišel k Izaakovi, byl jsem chodící mrtvola bez ambicí, zlomená osobnost, zničený člověk. Troska. Vím, že to poznal, že věděl, jak mi je. Jeden by možná očekával, že pro dnešek skončíme vážně jen u toho, že mu pomůžu přeházet hnůj na zahradě a naženu jeho zvěř zpět do chlévů, ale mýlil by se. Na tohle ani nedošlo. Prostě jsem došel na prostranství za jeho domem, sebral jsem meč, který visel vedle vidlí, kladiva a jiných hospodářských nástrojů, a odrazil jsem jeho útok. První a poslední toho dne. Nedokázal jsem se soustředit. I obvykle mě Izaak porážel. Dnes ovšem daleko víc, než jindy. Po tom prvním útoku to nebylo tak zřejmé, dokonce se usmál, ale pak se mi ostří jeho meče slabě zakouslo do předloktí. Jednoduchý chvat, kterým mi to způsobil, byl nejspíš zdroj jeho zklamání, přesto však měl v očích ještě jiskřičku naděje. Když jsem neubránil ani další ránu, jeho radost vychladla úplně. Zamračil se a silně na mě zaútočil. Na pár okamžiků jsem si myslel, že mě vážně chce zabít. Další jeho rána mířila do obličeje, hlavu jsem stihl intuitivně otočit na stranu, způsobil mi tedy jen mělký šrám na tvář. Ihned se z něj vyrojily kapky krve a rána začínající u obočí a končící u koutku úst začala dost krvácet. Držel jsem se na nohou, dokonce jsem i pozvednul meč. Třísknul do něj, ruka mi odjela směrem, kam jí poslal a vypadl mi z ruky meč. Než jsem ho sebral, udělal rychlou otočku a schytal jsem další ránu, tentokrát se táhla od levého ramene k pravému prsnímu svalu. Zavrávoral jsem a udělal pár kroků do zadu. Jílcem meče mě praštil do obličeje. S přeraženým nosem jsem se definitivně odporoučel na zem. Pokusil jsem se zvednout, ale z té rány jsem měl mžitky před očima. Chvíli jsem zůstal stát na čtyřech. Kopnul mě do trupu a já se svalil na záda. Již jsem byl blízko svému meči. Udělal pár kroků do zadu a nechal mě vstát. Druhé kolo.
Je smutné, když víte, že prohrajete, už na začátku souboje. Během chvilky jsem dostal pár dalších ran směřované na horní část těla. Z košile jsem měl už skoro cáry. Takhle naštvaného jsem Izaaka nikdy předtím ani potom neviděl. Ale pochybuji, že na mě byl naštvaný víc než já sám. Další rána přišla do lýtka. Instinktivně jsem se sehnul k ráně. Za svůj pohyb jsem si vysloužil ránu směřovanou na záda. A záhy po ní přišla ještě jedna a v těsním sledu třetí. Jeho síla mě znovu poslala na zem. S tím rozdílem, že jsem si ještě cestou na zem odřel obličej o střechu psí boudy, když jsem padal. Chvíli jsem na zemi jen tak ležel. Nechtěl jsem vstát. Držel jsem se boudy a zíral jsem na hlínu pod sebe. Rychle na ní kapala moje krev a vpíjela se. Třetí kolo přišlo i bez toho, abych vstal, zvedl mě sám. Chytil mě vzadu za vlasy a vytáhl na nohy, div že mě neskalpoval. Vtisknul mi do ruky meč a poslední kolo se rozhořelo.
Dopadlo stejně, jako ta předchozí. Po jeho skončení jsem zůstal ležet na zemi ve své krvi s duší na jazyku.
Izaak nic neřekl, jen si odplivnul, zatřásl hlavou a vrátil se do svého stavení. Nechal mě na dvoře.
"Vrať se, až se přestaneš chovat a cítit jako nemohoucí vdova," sykl. Zabouchl za sebou dveře. Byl naštvaný. A nedivil jsem se. Izaak byl další v pořadí, koho jsem zklamal. Ležel jsem v prachu dlouho, mezitím se setmělo, přiměl mě zvednout déšť. Začalo pršet. Bez myšlenkovitě jsem se jako duch odplížil domů, kde už všichni spali. Nedbal jsem povlečení, lehl jsem si do postele celý od krve promíchanou s dešťovou vodou a blátem, zíral jsem na strop, zatímco pomalu nastupoval Trest.
Ta bolest probrala mé otupělé smysly a přiměla mě myslet. Držel jsem se křečovitě prostěradla a tiskl jsem k sobě oči i zuby, co jsem mohl. Ačkoliv ta bolest byla příšerná, horší než cokoliv, co si umíte představit, uvítal jsem jí jako vysvoboditele z nekonečně letargie, ve které jsem se již dlouho plácal. Jen chvíli jsem se bránil, kvůli malé Rut, babička jí hlídala a nyní spala v Kasparově pokoji - byl naproti mému.
Vykašlal jsem se na sebekázeň. Přitiskl jsem si polštář na tvář, abych byl hlučný co nejméně. Pevně jsem ho držel zakrvácenýma rukama a křičel jsem do něj. Bylo to tak osvobozující. Nechal jsem padat i slzy, jak jim bylo libo. Porušoval jsem Izaakovo základní pravidlo o tom, že nesmím dát najevo slabost za žádných okolností. A porušoval jsem ho s neskutečnou radostí. Dneska jsem ho už zklamal dost, tohle je jen další kapka v moři.
Myslím, tedy jsem si jistý, že kvůli bolesti to vše jen začalo, pokračovalo to k tomu všemu, co nás postihlo. Unikaly ze mě emoce, které jsem v sobě držel od Kasparova odvodu a byl jsem zato rád. Přinášelo mi to obrovskou úlevu. Jakoby křik někdy někomu prospěl. Vskutku. Prospěl. Skrývalo se v něm toho až moc, co muselo ven a co bych nebyl schopný nikdy vyjádřit pomocí slov. Při prudkém pohybu jsem spadl z postele.
Nijak jsem si neuvědomoval, co se kolem děje, že polštář patrně řev hodný medvěda plný zoufalství nepohltí. Nemluvě o té ráně, která zaduněla mým pádem. Ucítil jsem na svém rameni lidské teplo, lekl jsem se.
"Jsi v pořádku, strejdo Niku?" ptala se mě Rut. Šestiletá holčička, kterou jsem svým výlevem vzbudil. Zahuhlal jsem do polštáře něco o tom, že ano, ať si jde lehnout. A ona skutečně odešla. Stihl jsem se akorát uklidnit a hodit polštář na postel, než se vrátila. Hluboce jsem prodechl a usmál jsem se. V rukách držela lavor s teplou vodou a hadřík. Vzbudil jsem i matku.
Posadil jsem se a že se teda opláchnu, to Rut razantně odmítla. Paličatá a umíněná po své matce. Ale rovným dílem s tím šla i empatie a starostlivost. Neohrabaně se snažila vymývat ze zbylých ran, které se ještě nezacelily, špínu a otírat mi z kůže zaschlou krev. Přitom párkrát prohodila, že bych na sebe měl být opatrnější. Ona. Usmál jsem se a pohladil jsem po vlasech. "Budu," řekl jsem jí. Rozzářila se jako sluníčko a vzápětí mi plácla mokrý hadřík na obličej. To jsem nečekal, ale začal jsem se smát. Ačkoliv to bolelo jako čert, neboť přeražený nos nepatřil k těm zraněním, která by se hojila rychle. Trest už spíše jen tak dozníval a i kdyby ne, v přítomnosti toho malého andílka nešlo proklínat svět ani osud.
"Díky, běž spát," usmál jsem se na ni, když to vypadalo, že skončila. Zvedla se přísným pohledem Zandry zkontrolovala mojí postel. Tu postel, do které se ještě před chvílí vsakoval ledový pot, slzy, krev a špína.
"Je špinavá," zkonstatovala nakonec. Chytila mě za zápěstí a vedla k sobě. Nabídla mi vlastní postel a schoulila se mi do náručí. Přetáhl jsem přes nás peřinu a popřál jí dobrou noc. Její odpověď se ztratila v klidném výdechu. Usnula tak rychle, jak jsem jí probudil. Pevně mě držela jako malé kleštičky. A kupodivu já usnul taky. A měl jsem klidné spaní. Rut noční můry zaháněla svou dětskou nevinností a čistotou duše.
Když jsem pozdě dopoledne vstal, Rut už matka dávno odvedla zpět k Zandře. Podepřel jsem se na předloktí a rozhlédnul jsem se po bratrově pokoji. Nejsem Kaspar Tima, a nikdy nebudu, pomyslel jsem si. Ale můžu být někdo, na koho bude pyšný, s touhle myšlenkou jsem vylezl z postele.

Probudil jsem se jako nový člověk. Kvůli takovým lidem, jako je Rut se nesmím vzdát. Šel jsem spát jako spráskaná hromádka neštěstí. Probudil jsem se jako odhodlaný člověk s vůlí bojovat. Právě kvůli Kasparovi, Rut, Zandře, mé rodině, naší vesnici. Najednou se ukazovalo tolik věcí a motivací, proč bych se neměl vzdát, až jsem se divil. Skoro jsem se nepoznával. A za to jsem byl rád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Strange Strange | Web | 11. ledna 2014 v 0:19 | Reagovat

Upřímně, ráda to čtu.. ale nevím co k tomu psát za komentáře :D Dřív jsem taky psala povídky a když mi tam každý psal jenom pěkné pěkné tak mě to sice potěšilo, ale k ničemu mi to nebylo.. :/ Každopádně.. je to nádherný :')

2 Gabriela Gabriela | Web | 16. ledna 2014 v 22:03 | Reagovat

:O nádherně píšeš a souhlasím s 1! :D

3 Chilaili Chilaili | Web | 20. ledna 2014 v 11:10 | Reagovat

[1]: Jak na vietnamské tržnici, přesně :D :D Já se nezlobím a děkuji ti za tvou přízeň :) :)
[2]: Děkuju, to pohladí ego :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama