Železná maska: Odvodový den / 1.

24. prosince 2013 v 13:07 | Chilaili |  Píšu
Anotace: Dloho očekáváný první díl. Užijte si jej. Zatím nevím, jestli budu vydávat jednou týdně nebo víckrát. To záleží na tom, jak moc se vám to bude líbit.. A Veselé Vánoce vám všem!!
Prohlášení: Jedná se autorskou tvorbu a tak si nárokuji autorská práva



Existuje jen pár míst, kde člověk najede maximální svobodu. Když letí. Když plave. Když umře. Nebo když jede na koni. Ale to je skoro totéž, jako když letí. Ale může se to opakovat víckrát. Máme velké štěstí, že žijeme tady, kde vše krásné patří Přírodě a nepodléhá moci Republiky jako za mého dětství. A já jsem rád, že na tom mám podíl.
Jmenuji se Nikandro Tima a tohle je můj příběh.

Narodil jsem se do země, jejíž jméno bylo zaznamenáno už jen ve starých spisech. Nikdo jí neřekl jinak než Republika. Militaristický režim a decimace vlastních lidí tu nebyla nezvyklostí. Vlastně bylo podezřelé, když dlouho nikoho nezatkli nebo "nevypařili". Hrůza a strach patřila k našemu životu stejně tak dobře, možná že i víc, jako jídlo nebo dech.
Všechny muže odváděli do armády - bez rozdílu postavení. Ačkoliv prominentní spratci většinou skončili u městských hlídek, zatímco lidi jako například můj otec, skončili v prvních řadách bitevního pole.
Vrátil se domů prý po 19ti letech, protože přišel o nohu a nebyl schopný dál bojovat. Dostal glejd, jako všichni vojáci po 25 letech služby od doby, kdy vás ve dvaceti odvedou (nebo když vás v boji zmrzačili a vy jste dál nebyli schopní bojovat ). Od té doby mu říkali Klaprudy. Jmenoval se Ruda a zvuk, který dělala jeho dřevěná protéza byl legrační, tak proč ne. A jemu to nevadilo. Dokud se říkalo, že nejlepší meče dělají u Klaprudyho, byl spokojený. A to se nikdy nezměnilo.
Obdivuji naši matku, že na něj počkala devatenáct dlouhých let. Taková doba a pořád ho milovala. I když se jí místo mladého pěkného kováře, do kterého se zamilovala, vrátil prošedivělý mrzák. Jejich láska pro mě byla vždy velkou inspirací. I když je pravda, že se o nás děti vždy kvůli otcovu zranění velmi bála. Byla ochranářská a přísná, nepřenesla by přes srdce, kdyby se nám něco stalo. Nesnášel jsem to jako malý. V zimě jsem si mohl jít hrát ven jedině nabalený v několika vrstvách kožešin. V létě jsem se nesměl přiblížit k rybníku. Teď to chápu. Vlastně jsem to pochopil, když odváděli Kaspara do války.
Musela vědět, že to přijde, přesto to s ní hrozně otřáslo.
Byl to ten nejhorší den z celého roku, na který se všichni připravovali - nejen naše rodina - ale stejně pak zjistili, že to bylo zbytečné. Vojáci odvedli všechny. Když jsem si to uvědomil, kolik přátel jsem tím dnem ztratil, bylo mi smutno. Netušil jsem, jestli je poznám, až se vrátí. Netušil jsem, jestli se vrátí. A co bylo nejhorší, tyhle myšlenky se týkaly i mého bratra.
Brzy ráno jsme vstali - jako každý den. Každý předstíral, že je to obyčejný den. Vše se spustilo, když matce vypadl z rukou hrnek s čajem a roztříštil se o zem. Na všechny padla nervozita a úzkost. Záhy poté se ozvalo bušení na dveře. Dvakrát v těsném sledu za sebou. Než matka stihla dojít otevřít, vpadli dovnitř sami.
Všiml jsem si, jak si otec přehmátl svou hůl. "Pane Timo," pozdravili ho slušně vojáci dvojitým poklepáním pěstí na srdce po vojenském způsobu. Neodpověděl jim a atmosféra ještě více zhoustla. Já s bratrem i matka jsme vstali od stolu. Vojáci se vydali naším směrem. A pak vše vybouchlo.
Matka se Kaspara křečovitě chytla a začala brečet, naříkat a lkát.
Snažil jsem se jí odtrhnout a utěšit, ale co říci ženě, které berou syna? Měl jsem chuť Kaspara také chytit a odmítnout jej vydat. Ale někdo z nás se musel ubránit tomuto přání a dělat to, co bylo správné. Povedlo se mi jí odtrhnout. Pevně jsem jí držel kolem pasu a přitiskl jsem jí k němu i ruce. Kdybych jí pustil, patrně by vojákům vyškrabala oči. Přišel jsem si strašně hloupě - jeden zoufalec tu držel druhého, aby neudělali nějakou zoufalou věc.
"Silnej, chlape," poplácal mě po tváři jeden z vojáků,"uvidíme se za dva roky," poklepal na knížku, kterou držel pod paží. A moje matka začala vyšilovat ještě víc. Křičela, div si hlasivky nevyrvala. Nadávala jim, že se snad i tráva venku červenala, a proud jejích slz ještě zintenzivnil. Díky Bohu, že jí přes ty slzy nešlo příliš rozumět.
Kaspar nás oba objal, rozloučil se, rozloučil se i s otcem a odešel s vojáky pryč. Netušil jsem, jak to dělají ve větších městech, nebo vesnicích. U nás je jen pár domků a většina obyvatel jsou tu buď moc staří nebo moc mladí, než aby bojovali. A za dva roky pujdu já, honilo se mi hlavou.
Matka se mi v nestřežené chvíli vyškubla a běžela před dům. Stála za plotem, držela se planěk a po tvářích jí tekly slzy. Zvedla ruku na rozloučení, když se Kaspar otočil.
Z naše domu jsme velmi dobře viděli, co se děje na návsi, v celém epicentru toho dnešního dramatu. Kaspar byl jeden z posledních, kterého odvedli. Již tam pár kluků bylo. Celkem osm. Naše generace není příliš početná, ale to už jsem říkal. Před dvaceti lety zuřil hladomor a lidé si děti nepořizovali v hojném počtu. A hodně dětí tehdy zemřelo.
Díval jsem se na ně. Ostříhali je už tady. Většina z nich měla skoro holé lebky jen s pár štětinami jako prasata. Sáhl jsem si do svých vlasů. Neuměl jsem si představit, že o ně za dva roky taky přijdu. Ale ve válce byly vlasy to poslední, na co jsem myslel. Když začali stříhat Kaspara, díval jsem se do polí - ne na něj. Nechtěl jsem na něj vidět.
Na svý vlasy byl vždy jak ženská ujetej. Pěstoval si je, co to podmínky dovolovaly. A jsem si jistý, že mu je i mnoho holek závidělo. Tmavé husté vlasy pod ramena - která by nechtěla. A když jsem se otočil zpátky, neměl je.
Na verandě jsme všichni tři stáli, dokud vůz tažený koňmi neodjel. Přidala se k nám i Zandra se svou dcerou - moje nejstarší sestra a neteř. Matka si malou pevně tiskla na prsa. "Tebe mi nevezmou," šeptala jí do tmavých vlásků. Pořád. Mnohokrát po sobě, přičemž jí lepila vlásky svými slzami.
Odešel jsem do dílny. Vzal jsem kladivo a třísknul jsem silně do kovadliny. Rána se rozlétla i s ozvěnou po celé dílně. Cítil jsem se o dost lépe a rozmáchl jsem se znova. Třískal jsem do ní, jako by snad za něco mohla. Zamknul jsem se v kovárně s kladivem, dokud nebyl všechen vztek pryč jako kouř, co vylétal z komína. Vyčerpaný jsem ji opustil skoro po dvou dnech vzteku. Natáhl jsem se ve svém pokoji na podlahu, abych nezašpinil peřiny, a vyspával jsem s nadějí, že až se probudím, bude lépe. Ale chtělo to více, než jen zmlátit kovadlinu. Mnohokrát jsem se mezitím vyspal, než skutečně bylo lépe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 teri teri | Web | 24. prosince 2013 v 22:36 | Reagovat

To je úplně úžasný ! O_O Tleskám a těším se na další ! :-)

2 S-hejvi S-hejvi | Web | 25. prosince 2013 v 11:50 | Reagovat

Jen tak dál!:))

3 czsk-rap czsk-rap | Web | 25. prosince 2013 v 13:44 | Reagovat

Super! :)

4 Chilaili Chilaili | Web | 25. prosince 2013 v 16:20 | Reagovat

Díky všem :)

5 Date tree Date tree | Web | 25. prosince 2013 v 16:44 | Reagovat

Paráda! Určitě vydávej častěji než jednou týdně ! :)

6 Strange Strange | Web | 25. prosince 2013 v 17:18 | Reagovat

Další další! :D

7 Eliza Eliza | Web | 25. prosince 2013 v 20:42 | Reagovat

Tak to se mi moc líbí! Je to krásně napsané! Budu se snažit číst dál! :)

8 Chilaili Chilaili | Web | 25. prosince 2013 v 23:51 | Reagovat

Děkuju! :D

9 Nikča ") Nikča ") | Web | 26. prosince 2013 v 14:34 | Reagovat

Wow, pěkné, jsi šikovná ;-)

10 Chilaili Chilaili | Web | 28. prosince 2013 v 0:13 | Reagovat

[9]: Díky :)

11 lacrymae lacrymae | 2. ledna 2014 v 21:25 | Reagovat

úžasnýýý! :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama