Železná maska: Bonita / 2.

27. prosince 2013 v 23:01 | Chilaili |  Píšu
Anotace: Druhý díl, který sice není tak akční jako ten první, ale přesto má své nezaměnitelné místo v příběhu. Prokousejte se jím a v nejbližších kapitolách zas šoupnu něco silnějšího a živějšího. Pro útěchu - není dlouhá (vlastně jsem ho mohla spojit ještě s jednou kapitolou, ale čert to vem)
Prohlášení: Jedná se o autorskou tvorbu a tak si nárokuji i s tím spojená autorská práva.
Poznámka: Potěšil mě velký ohlas prvního dílu a děkuji vám za všechny vaše reakce!! :) Právě proto jsem se rozhodla zveřejnit druhý díl již dnes.


Další den jsem strávil celý v sedle a jezdil po nedalekých lukách a lesích. Taky dobrá uklidňovačka - doporučuji.
My neměli koně, jen kozu a starou herku, která tahala náklad na trh. Koně jsem si půjčoval od farmáře, kterému jsme chodili s bratrem pomáhat se sezónními pracemi. On nás za to učil bojovat. Prošel si válkou a tak nás na ni chtěl připravit, říkával. Občas nám půjčil právě i toho koně.
Izaak - dlužím mu tolik, že bych ani za deset životů nezaplatil ani polovinu toho. Díky němu žiju, díky němu můžu vychovávat svého syna bez strachu z toho, že nám ho vezmou, díky němu jsem toho hodně pochopil. Naučil mě vše, co umím. Proto jsem v armádě jen neleštil zbraně a nečekal na smrt jako mnoho jiných.
Nicméně v té době Izaak musel počkat. Musel jsem být totiž doma pro matku, aby ty první dny nějak přešla, než se smíří s faktem, který jí republika přichystala - stejně jako mnoha jiným matkám. A tak jsem se vrátil. I když venku mi bylo nejlépe a pohrával jsem si s myšlenkou, že tam zůstanu a budu žít jako naši předci. Ukrytý před vládcem, realitou a světabolem.
Jak jsem řekl, zůstal jsem v naší vesnici. A bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Být důležitý pro ostatní a být zodpovědný za to, že jsou jejich pochmurné dny světlejší, byl úžasný pocit. Filantrop byl vždy spíš Kaspar. Měl rád snad každého a každý má rád jeho. Tuhle schopnost mu nepřestávám závidět. Všem Kaspar chyběl. Ale silně pochybuji, že někomu více než naší rodině.
Když tu nebyl, chodil jsem místo něj na trh prodávat naše zboží. Jo, kontakt s lidmi - to je jeho, tam byl raději než v kovárně. Pěkně jsme si to rozdělili a byli jsme spokojení. A já si po pár dnech taky zvykl na ty uhádané babky, co byly schopné kvůli hřebíku přerazit nůši o sousedku. Občas to vypadalo vskutku zábavně.
A tehdy jsem měl velmi úspěšný den, po podkovách a většině jiných výrobků se jen zaprášilo, a to bylo teprve chvíli po poledni. A tak jsem se pomalu loudal domů. Nijak jsem nechvátal, vzal jsem to kolem pastvin, abych se vyhnul mačkanici v uličkách způsobenou trhem. Sice jsme žili v maličké vesnici, ale lidí tu bylo celkem dost.
Přes rameno jsem nesl prázdný vak a lehce jsem vykračoval. Užíval jsem si ticho a klid těch míst. O to víc se mnou škubnul ten křik, co jej protnul. Přestal jsem mžourat do nebe a rozhlédl jsem se, odkud to vyšlo. Na louce tam řádil kůň. Očividně s nezkušeným jezdcem. Splašil se a snažil se ho shodit.
Přelezl jsem plot dělící prašnou cestu a pastvinu a běžel jsem na místo události. Ten kůň zuřil jako čert. Ani jsem si netroufal hádat, co mu předtím jezdec dělal. Vidíte, mluvím o jezdci, a přitom to byla jezdkyně. Přesněji řečeno Bonita, rodinná kamarádka. O důvod víc se snažit zkrotit ten rozjívený postrach. Mrštně jsem ho chytil za uzdu, chtěl se vzpínat, ale já mu to nedovolil. Jak rád jsem byl za svou sílu. Uhnul jsem vykopnutému kopytu a položil jsem svou druhou ruku na sametovou šíji. Začal jsem mu šeptat. Uklidňoval jsem ho. Když přestal škubat hlavou, položil jsem si čelo na to jeho a poplácal jej přátelsky. Odfrkl si. Zklidnil se a já se podíval na k smrti vyděšenou dívčinu, co křečovitě svírala uzdu, třásla se a z prokousnutého rtu jí tekla krev.
"Většina lidí se učí jezdit na poníkovi," neodpustil jsem si poznámku a vedl jsem koně směrem k jejich farmě.
"Fakt vtipný, málem mě zabil!" otřásla se.
"Ne, jen by sis natloukla zadek," prohodil jsem do větru. "Není to býk."
"To vidím," odsekla kysele a nepřestávala pouštět uzdu, ačkoliv ten, kdo řídil koně, jsem byl já. Po zbytek cesty jsme spolu nemluvili, ale cítil jsem její pohled na svých zádech. Bylo to docela nepříjemné, měl jsem chuť se v jednom kuse otáčet. Udržel jsem a otočil jsem se až před jejich stájí, nabídl jsem jí pomoc se sesednutím. Popravdě netuším, jak se na jeho hřbet vydrápala. Bez okolků jí přijala. Asi čekala, že jí nastavím ruce jako schůdek, protože když jsem jí trhnutím za ruku shodil ze sedla do svého náručí, vykřikla. Postavil jsem jí vzápětí na nohy a pozoroval, jak si uhlazuje šaty.
"Děkuju," řekla stroze. Udělal jsem nonšalantní pukrle na znamení, že není zač, a zamířil jsem teď již vážně domů. Jako každý den jsem dal matce tržbu a odešel jsem do dílny pracovat a po večeři jsem měl namířeno k Izaakovi. Rutina. Pár dní od doby, co jsem "zachránil" Bonitu, jsem jí potkal znovu. A tentokrát jsem byl v sedle Izaakova strakatého koně já.
"Přišla ses podívat, jak jezdí mistři?" zeptal jsem se rýpavě. Naháněl jsem ovce tomu staříkovi zpět do ohrady, moc dlouho na kecy čas nebyl.
"Jdu jen kolem, mistře," prohrábla si vlasy. Kývnul jsem a odklusal zpět ke stádu. Jsem si jistý, že nešla kolem náhodou. Byla tam dlouho a zas jsem na sobě cítil ten její pichlavý pohled modrých očích. Samozřejmě jsem se předváděl, když jsem měl diváka. Sice jsem málem spadnul, ale ve finále to určitě působilo jako akrobatický prvek. Odešla až po značné době, kdy už jsem skoro končil.
Abych byl upřímný, její pozornost se mi zamlouvala. Od toho incidentu mi jí věnovala nadmíru, takže jsem si začínal připadat, že jsem neuklidnil koně, ale přinejmenším jí vysekal z jeho žaludku. Když se na to zpětně dívám, přijde mi to jako regulérní pronásledování. Myslím však, že ve vesnici by se nenašel nikdo, komu by Bonitin zájem vadil. A tak jsem se nechal uhánět.
Ale Bonita byla jen takovým malým zpestřením velmi vážných dnů. Stávala se pro mě takovým světlem v houstnoucí tmě. Víte, aby jste to pochopili, Izaakovi jsem jenom nepomáhal. On pomáhal především mě. A čím rychleji se blížila doba, kdy měli odvést i mě, tím víc jsem to potřeboval.
V naší zemi jsme měli dva termíny pro odvod do armády - 5 a 20 let. A díky odvaze štolby, který za mě položil život, mě neodvedli, když mi bylo 5 let a bylo mi dopřáno krásné dětství ve znamení lásky. Ne každého odvádí tak brzo, samozřejmě. Lidem, jako jsem já, se říká Nadaní. A právě ti jsou odváděni v tomto věku nejpozději - nekětří i dříve, aby je ve speciálních výcvikových centrech - jak říkal Izaak - vychovali jako vraždící mašiny na smrt.
Už jsem se zmínil, že klasická vojenská služba trvá 25 let. Ale pokud jste Nadaný, není z armády žádná cesta zpátky do normálního civilního života. Legie žijí celý život ve svých táborech a pevnostech. Nemají rodinu, aby se s nimi nedalo manipulovat, jsou nelítostní a krutí. Bojují, dokud v boji nepadnou, nebo dokud nejsou pro boj příliš staří. To se ale poštěstí jen velmi malé hrstce z Nadaných. Tihle vysloužilí vojáci pak trénují a vychovávají nové Nadané. Vlastně jsou si sobě zvláštním druhem rodiny navzájem.
Rodina, která nevydá své Nadané dítě, je krutě penalizována. Většinou je zavřou někam do pracovního tábora, nebo je jednoduše popraví rovnou. A právě proto jsem se bál, že až mě odvedou, zjistí, kdo jsem. Měl jsem strach o své rodiče a sestru a její děti. Jsou to hyeny v těle člověčím, nechtěl jsem si představit, co by se jim stalo.

Izaak mi byl právě v těchto černých myšlenkách, kdy se každým dnem blíž a blíž přibližoval můj Odvodový den, velkou oporou. Většinou jsme spolu bojovali, abych se odpoutal od zlých myšlenek o budoucnosti. Učil mě, že v naší zemi nemůžeme žít pro budoucnost, neboť není jisté, jestli přijde. Říkal, že se musím zaměřit na přítomnost. Na to, abych byl co nejlepší. Co nejsilnější, abych přežil a mohl jsem žít v budoucnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 S-hejvi S-hejvi | Web | 28. prosince 2013 v 11:15 | Reagovat

Moc hezké pokračování:))

2 heart-i heart-i | Web | 28. prosince 2013 v 22:58 | Reagovat

Noa ?:DD

3 Chilaili Chilaili | Web | 28. prosince 2013 v 23:20 | Reagovat

[2]: Vlastně nic, nechápu dost věcí a konečně je to tvoje věc :D

4 personwithproblems personwithproblems | 3. ledna 2014 v 21:32 | Reagovat

Super příběh! Hezky píšeš.
Já taky píšu! Můj blog: http://personwithproblems.blog.cz/
Jestli máš trošku času, tam se tam prosím mrkni ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama