Kajícné dítě aneb Paříž vs Praha

8. října 2013 v 18:47 | Chilaili |  Žiju
V únoru jsem byla v Paříži. Neskutečně jsem se tam těšila. Víte, kolébka umnění, jaký umělec by tam nechtěl, že? Ačkoliv jsem tam jela v rámci školního projektu a počítala jsem s tím, že jestli půjdeme do Louvre, bude to úspěch, byla jsem zklamaná.


Paříž je tak ohavné město. Byla jsem v Čechách skoro ve všech větších městech z nichž se mi nejvíc příčil Liberec, Třebíč a Jihlava, i tak však Paříž, nejkrásnější, nejromantičtější a nejkouzelnější město v Evropě, jak slepec po mozkové mrtvici kdysi řekl, vévodí na žebříčku těch nejošklivějších měst, kde jsem kdy byla.
Ubytovali nás asi sedm zastávek metra, které mi připomínalo nějaký použitý atomový kryt, od centra. Já se vážně snažila odsunout svůj rasismus do pozadí, věděla jsem, že jedu do multikuli země, i tak jsem měla prostě neskutečný bobky, když jediní bílí cetsovatelé ve vagonu byla naše delegace.
Když je metro narvaný, jednou rukou si křečovitě držíte kabelku, druhou zas tyč, kolem které je naskládáno snad pět o dvě hlavy vyšších Arabů, u kterých si nejste jistí, jestli ten vagon vyhodí do vzduchu celý, nebo jestli postřílí jen nevěřící psy, je to příšerný pocit. A usvědčuje mě to z rasismu a xenofobie.
Ale co se toho umění týče, i tak jsem byla spokojená. Paříž sama v té své ošklivosti ukrývá i pár růží v trní. Ačkoliv jsem místo do čtvrti umělců došli s pošklebujícím se učitelem němců na hřbitov, což mě fakt nejvíc mrzelo, prošli jsme i pár uličkami, ve kterých bych klidně s mírem v duši natáhla bačkory.
Těch pár uliček, street artu a krátká návštěva Louvre, bylo jediné naše setkání s pařížským umění. Místo toho jsme ale na každém rohu potkávali nějakého žebráka, rozvalené odpatky nebo opilce. Takhle jsem si Paříž představovala, když jsem četla Zabijáka od Émile Zoly, ale ten popisoval Paříž v době průmyslové revoluce!!
A navíc Francouzi neumí anglicky! Vůbec! Třikrát jsem tam byla v McDonaldu, dvakrát jsem dostala špatou obědnávku, vůči které nepřijali reklamaci. Myslela jsem, že v MCD se dá jíst vše. Chyba! Když mi dali McWrap s rybou povalující se v omáčcé, která měla minimálně třicet let po záruční době a div mik neutekla po stole i s tou rybou, myslela jsem, že hodím šavli. Celý den jsem nejedla a pak tohle? Dala jsem si nugetky a raději na to zapomněla. (Jen co jsem ten zbytek živého Wrapu odnesla, vrhli se na něj asi tři lidi..)
Jo a ještě jedna věc. Víte, jak se kecá o tom, že Paříž je gurmánské srdce Evropy? Kecy v kleci! Chutnaly mi jen snídaně v našem hostelu. Čerstvé croasany s medem mi každý den dávaly naději, že třeba dneska bude fajne den. (Měla jsem si jich vzít i pár do kapes, aby mi optimismus vydržel celý den..)
Jednou nás vzali na slavností večeři do krásné restaurace zařízené ve stylu provance. Naděje svitla. A pohasla s tím, když se mě nezaptali, jak chci propéct steak. Zhasla, když mi ho přinesli plavoucí v krvi. Vsugerovala jsem si, že je to víno a dostala jsem to do sebe. Jako steak medium naložený ve víně mi to chutnalo. Díky bože, za mou fantazii. Ale to, co jsem snědla i bez obelhávání svého mozku, bylo tiramisu, které mělo sice k tiramisu daleko, ale bylo to vážně dobré.
Často jsme obědvali v přátelské škole, kvůli které jsme tam vlastně jeli. Na pohled to bylo krásné - jíst se to nedalo. (Proto ty naše návstěvy MCD)
Takže shrnmě to: chutnaly mi croasany, tiramisu-netiramisu, obrovské palačinky, které dělali v ulici směrem na Notre Dame a bageta, kterou jsem si koupila někde za Nimes na benzínce, když jsme jeli zpět domů. Naštve, neboť ta byla vážně dobrá.
Ale to, co na tom výletě bylo nejlepší, je fakt, že jsem strávila týden na pokoji s dvěma úžasnýma Němkama, mám nové kámoše z Turecka, Anglie, právě toho Německa a taky několik Frantíků.
Takže podtrženo a sečteno: Děkuji Paříži za nové kámoše i pár fajných gurmánských zážitků. A nashledanou nikdy!

A teď k tématu týdne.

Vždycky jsem milovala Prahu, trávím tam spoustu času. Kdybych mohla, uzavřu s ní registrované partnerství. A když jsme kolem půl šesté vjížděli do jejích "bran", zamilovala jsem se do ní ještě víc. Porovnávala jsem jí se svým dávným idolem ve Francii. Prospěla na výbornou s několika hvězdičkami.
Praha je neskutečně nádherné město, které vážně upřímně miluji.
Ty domy roztodivných stylů, krásná nábřěží, poklidná Vltava. A nikde žádný žebrák, ani živáček, až na pár lidí, co pospíchali do práce.
Zastavili jsme na Florenci a šli do metra. Naše nádherné metro dle moskevského vzoru! Žádná plíseň, odpadávající omítka a za celou cesty na Anděla žádný otravný muzikant v soupravě! Ani žádný Arab! Zářili mi oči jako kajícnému dítěti, které o Praze kdysi trošku pochyboval při porovnání s Paříží. Omlouvám se.
Pražský McDonald a jídlo, které jsme si objednala a nepokouší se mě sežrat dřív, než ho vůbec rozbalím! Praha je úžasná. A myslím, že i když bych se jednou ráda podívala do Moskvy a v Rusku i ráda žila, stejně Prahu budu mít vždy nejraději ze všech měst na světě.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama